Když se mě někdo ptá, jestli je lepší jet za ayahuascou do Peru, Ekvádoru, Brazílie nebo Kolumbie, neumím na to odpovědět jednou větou.

Čím déle se mezi domorodými léčiteli pohybuji, tím méně mi vlastně dává smysl dělit ayahuascu podle hranic států. Rostlina zůstává rostlinou a určité základy jsou společné napříč Amazonií, ale způsob, jakým s ní jednotlivé národy pracují, se může lišit překvapivě hluboce. Jinak ji chápe Kichwa jačak v ekvádorské Amazonii, jinak Shipibo onanya v Peru a zase jinak může vypadat ceremonie u pažého Yawanawá nebo Huni Kuin v Brazílii či práce taity v Kolumbii.

V Ekvádoru jsem během let poznal řadu léčitelů z různých domorodých kultur, mimo jiné Kichwa, Shuar, a Secoya. Později jsem měl možnost poznávat také tradici Shipibo a brazilské tradice Yawanawá a Huni Kuin.

Právě díky těmto setkáním jsem si začal uvědomovat, že pod slovem „ayahuasca“ si často představujeme jednu tradici, která ve skutečnosti nikdy neexistovala. Amazonie je obrovská a každý národ má svůj jazyk, svoji krajinu, vlastní příběhy, vlastní způsob učení a také vlastní představu o tom, co při ceremonii vlastně dělá léčitel. Pokud vás zajímá nejprve základní přehled o samotné medicíně, najdete ho na stránce Ayahuasca.

Ayahuasca v Ekvádoru: yachak, krajina a duchové míst

Na tradici Kichwa mě od začátku fascinoval velmi silný vztah léčitelů ke konkrétním místům v přírodě. Yachak se neučí pouze rostliny nebo určitý soubor léčebných postupů. Postupně poznává svět kolem sebe jako živou krajinu. Zajímá ho voda, stromy, ptáci, zvířata, skály, jeskyně, hory, sopky i místa, která mají podle místní tradice zvláštní sílu.

Mnozí jačakové, které jsem poznal, mají jedno nebo několik takových míst, ke kterým se během života opakovaně vracejí. Může to být určitý vodopád, velký balvan, horská laguna, jeskyně nebo vrchol v Andách. Právě na těchto místech podle jejich pohledu navazují vztah s duchy přírody a získávají spojence, které později zvou při léčení. Když potom yachak očišťuje člověka, není to v jeho představě pouze jeho vlastní síla; stává se prostředníkem, skrze kterého přichází síla míst a bytostí, se kterými během svého učení vytvořil vztah.

Voda, hory a „živé kameny“

Velmi důležitá je voda. Řeky, vodopády, laguny i moře mají v amazonské kosmologii mimořádné postavení a voda se znovu a znovu objevuje jako jeden z nejsilnějších léčivých prvků. Někteří amazonští léčitelé cestují až k pobřeží, aby poznali moře a podle své tradice navázali vztah i s jeho duchovními bytostmi.

Vedle vody ale mohou pracovat také s duchy větru, hor, vulkánů, kamenů nebo zvířat. Dobrý yachak by podle tradiční představy neměl znát jen silové rostliny. Měl by postupně poznávat celý svět, ve kterém žije.

A právě tady podle mě začíná jeden z nejzajímavějších rysů Ekvádoru. Andy zde přímo navazují na Amazonii. Z vysokých hor se valí prudké řeky, vznikají vodopády, skalní soutěsky, laguny a místa plná obrovských balvanů. Právě kameny mají v některých místních tradicích vlastní význam a někteří léčitelé mluví o „živých kamenech“, s jejichž silou pracují nebo které chápou jako prostředek kontaktu s dalšími rovinami světa. Na relativně malém prostoru se tu člověk může pohybovat mezi pralesem, vysokými horami, sopkami a oceánem. Tato pestrost krajiny se přirozeně promítá i do místního šamanismu.

Jak se liší cesta učení: Kichwa, Shipibo a Yawanawá

Strukturované diety u Shipibo a Yawanawá

Když potom člověk pozná tradici Shipibo nebo Yawanawá, narazí na trochu jiný způsob učení. Ne že by se tam nepracovalo s duchy míst nebo s přírodou, ale mnohem viditelnější je struktura diet a jednotlivých iniciačních období. U Shipibo může člověk vstoupit do diety určité rostliny na konkrétní dobu a během ní dodržovat poměrně přesná pravidla.

Podobně u Yawanawá mají některé diety jasně stanovené trvání a tradiční postup. Setkal jsem se tam například se samakei dietami mamá (nápoj z manioku, do kterédo se šaman modlí a pak ho předá k rituálnímu vypití), nane (semeno poskytující tmavě modrou barvu, kterou se lidé malují na těle) nebo s velmi dlouhou a náročnou dietou muká, trvající déle než rok.

To může být jeden z důvodů, proč jsou tyto tradice pro člověka zvenčí relativně snadněji uchopitelné. Dostane určitou strukturu, pravidla, konkrétní rostlinu nebo období a může krok za krokem sledovat, čím prochází.

Kichwa: učení jako dlouhodobý vztah

U Kichwa jsem to většinou zažíval jinak. Samozřejmě i zde existují diety (sasina), půsty a různá omezení (zejména nejíst mnoho soli, pálivé, sexuálně se nestýkat) , ale celé učení na mě vždy působilo méně jako jasně rozvržený systém a více jako dlouhodobé vrůstání do určitého způsobu života. Člověk tráví čas s konkrétním yachakem, chodí s ním do lesa, poznává jeho rodinu, poslouchá jeho příběhy a postupně začíná chápat vztahy mezi rostlinami, místy a duchovními silami.

Pokud se chce učit od určitého silového místa, nestačí si o něm něco přečíst nebo znát správný postup. Musí tam skutečně trávit mnoho času, pít ayahuascu, durman nebo tabák a učit se místo vnímat. Podle tradičního pohledu záleží také na charakteru člověka, jeho disciplíně a na tom, zda jej duchové daného místa vůbec přijmou. Některé schopnosti se podle místních léčitelů rozvíjejí pomalu, někdy během mnoha let. Právě proto může být cesta Kichwa pro člověka zvenčí méně strukturovaná, ale zároveň velmi hluboce svázaná s konkrétní krajinou.

Ayahuasca ceremonie v Ekvádoru, Peru, Brazílii a Kolumbii

Tyto rozdíly jsou vidět už ve chvíli, kdy člověk přijde na ceremonii. U Siekopai (Secoya) jsem zažil, že lidé odpočívají v hamakách a medicínu během noci pijí opakovaně. Zvláštní je také časování samotné léčebné práce: pití může pokračovat prakticky celou noc a výraznější očisty přicházejí až ráno, za světla.

Kichwa naopak často sedí na židlích a role yachaka je velmi jasně oddělená od role ostatních lidí. U Shipibo se tradičně hodně sedí na zemi. U Yawanawá a Huni Kuin může člověk během jedné ceremonie sedět, ležet v hamace, zpívat a později třeba i tančit.

U tradičního Kichwa léčitele je yachak ten, kdo pracuje. Ostatní mohou ayahuascu také pít, mohou se učit nebo pozorovat, ale pacient především přijímá jeho očistu a energetickou práci. Nebývá zvykem, aby se z ceremonie stal společný zpěv všech přítomných. Dokonce i dva léčitelé, například otec a syn, si během práce často ponechávají každý svůj vlastní prostor.

U Yawanawá nebo Huni Kuin může být společný zpěv mnohem důležitější a některé ceremonie jsou vyloženě komunitní, plné hudby a pohybu. Vedle hlubokých komorních prací existují i velká setkání, například festivaly, při kterých se schází velká část komunity.

Kolumbijské yagé a skupinové ceremonie

V Kolumbii existují také skupinové ceremonie yagé. Může tam hrát několik harmonik a písně znějí jinak než u Kichwa nebo Shipibo. Také zde se používá metlička z listů a kolumbijské yagé, se kterým jsem se setkal, bývá často výrazně purgativní.

Písně při ayahuasca ceremonii: Kichwa, Shipibo a Yawanawá

Velmi krásně se rozdíly ukazují na písních. Při Kichwa ceremonii má yachak často svůj vlastní charakteristický zpěv, který se vrací ke stejnému melodickému a vypravěčskému základu. Zpívá o místech, kam během svého učení cestoval, o bytostech, které tam potkal, o tom, jak vypadají jejich světy a jak přicházejí pomoci člověku, kterého právě léčí.

V písni se mohou objevovat krásné šaty, koruny, zvířata, voda, hory nebo různé duchovní dary. Píseň není jen hudebním doprovodem. Je to zároveň vyprávění o světě, ve kterém se léčitel během své práce pohybuje.

U Shipibo jsem zažíval něco jiného. Jejich píseň je často velmi organická a vzniká přímo podle toho, co léčitel u člověka v danou chvíli vnímá. Může zpívat o tom, že něco čistí, otevírá, narovnává nebo prosvětluje, a někdy i o negativních energiích, které v procesu vidí a se kterými pracuje.

U Yawanawá jsou zase velmi důležité zpívat naprosto stejně a přesně konkrétní písně a modlitby, které se předávají; mají rozdílné melodie, slova a účel. V Kolumbii jsem se setkal zase s jiným hudebním charakterem a s používáním harmonik. Všichni tedy používají hlas, rytmus nebo hudbu, ale kulturní význam těchto nástrojů může být velmi odlišný.

Očista a práce s tělem v tradici Kichwa

Další věc, kterou návštěvník velmi rychle pocítí, je fyzická blízkost léčitele. Kichwa očista bývá velmi kontaktní. Jačak používá surupangu, svazek listů, kterému se v jiných oblastech může říkat také čakapa. Těmito listy člověka přímo ometá a dotýká se jeho těla. Přikládá ruce, fouká na hlavu, ruce nebo nohy a pracuje z bezprostřední blízkosti.

Velmi charakteristický je také zvuk, kdy léčitel jakoby vytahuje a vykašlává něco, co z pacienta odebral, a potom fouká. Někteří jačakové pracují i s tradiční technikou vysávání, která je považována za náročnou disciplínu a neměl by ji podle starších dělat někdo bez dlouhé zkušenosti.

U Shipibo bývá práce často méně kontaktní. Léčitel může sedět kousek od člověka a hlavním nástrojem, kterým k němu proniká, je píseň. Kontakt nevytváří tolik rukama nebo listy, ale hlasem a tím, co podle jejich tradice píseň nese.

U Yawanawá jsem zase často viděl používání rapé a kouře z pryskyřic, například kopálu, při modlitbě nebo očistě. Kouření mapacha, jak ho znám od Kichwa nebo Shipibo, jsem u nich naopak prakticky neviděl.

U Kichwa se tabák používá různými způsoby: může se kouřit, připravovat jako výluh, nanášet na tělo nebo tradičně aplikovat nosem či jinými způsoby. U Shipibo je velmi známé kouření mapacha a foukání tabákového kouře na pacienta, medicínu nebo do prostoru.

Jak se ayahuasca připravuje: pravidla a tabu jednotlivých tradic

Rozdíly nezačínají až v malokě nebo během zpěvu. Každý národ má své zvyklosti už při sběru a vaření medicíny. Recept se může lišit, ale stejně důležitá jsou tabu a pravidla kolem přípravy.

U některých brazilských tradic jsem se setkal s pravidlem, že ten, kdo medicínu připravuje, ji zároveň během přípravy také pije.

U Siekopai jsem poznal jiný zvyk: když už člověk vstoupí do prostoru, kde se medicína připravuje, neměl by během procesu odcházet a zůstává tam až do ceremonie. Důležité může být dokonce i počasí; při silném dešti se podle některých jejich pravidel medicína nevaří a ceremonie se nepořádá.

Taková pravidla mohou zvenčí působit jako drobnosti, ale pro lidi, kteří v dané tradici vyrostli, mají hluboký význam. Nejde jen o chemický recept, při kterém se určité rostliny povaří ve vodě. Příprava je sama o sobě součástí rituálu, vztahu k rostlinám a způsobu, jakým se s medicínou zachází.

A právě zde je dobré si připomenout, že navzdory všem rozdílům jde stále o jednu velkou amazonskou rodinu tradic: základní principy se opakují, ale každý národ je vyjadřuje vlastním jazykem.

Ayahuasca, chacruna a chalipanga: co se v jednotlivých zemích používá

Přes všechny rozdíly je dobré nezapomínat, že ayahuasca je pořád ayahuasca. Základem nápoje je liána Banisteriopsis caapi a podle regionu a tradice se k ní přidávají další rostliny.

V Peru a Brazílii je velmi známá chacruna, Psychotria viridis. V ekvádorské horské Amazonii se velmi často setkáme s chalipangou (Diplopterys cabrerana), která zde výborně prospívá.

V Ekvádoru jsem se ale setkal také s praxí, kterou jsem jinde prakticky neviděl: pitím samotného odvaru z liány bez běžné listové příměsi. Taková ayahuasca může být těžší, ospalejší a méně vizuální. Člověk se může motat a prožitek nemusí mít tak jasný vizuální charakter.

V různých kulturách zároveň existují silnější a slabší druhy liány a přípravy používané pro různé účely. U Kichwa se například můžeme setkat s označením muku huasca pro určitý typ kloubnaté liány.

Rozdílné názvy má i samotná medicína: podle kultury se mluví o ayawaska, yagé, natem, uni, nixi pae a dalších názvech. Nejsou to jen různé cedulky nalepené na stejnou věc; každý jazyk s sebou nese vlastní způsob, jak rostlinu a její svět chápat.

Peru, Ekvádor, Brazílie nebo Kolumbie?

Čím víc těchto tradic člověk pozná, tím méně se mu chce rozhodovat, která z nich je „nejlepší“. Shipibo vytvořili nádherně propracovaný systém práce s rostlinami, dietami a organickými melodiemi icaros. Kichwa mají mimořádně silný vztah ke krajině, vodě a duchům konkrétních míst. Yawanawá a Huni Kuin zase dokázali kolem ayahuascy uchovat neobyčejně živou kulturu písní, modliteb, společných rituálů a komunitního života. Kolumbijské tradice yagé mají zase vlastní hudební, očistný a ceremoniální charakter.

Mně osobně připadá mnohem zajímavější ptát se ne na to, která země je nejlepší, ale do jakého světa člověk vstupuje a od koho se učí. Když strávíte dost času s dobrým yachakem, postupně pochopíte, že za jeho zpěvem nejsou jen hezká slova. Jsou tam místa, kam chodil, lidé, od kterých se učil, řeky, ve kterých se očišťoval, kameny, na kterých seděl, rostliny, které poznával, a vztahy, které budoval celý život.

A právě toto je podle mě něco, co se při dnešním rychlém cestování za ayahuascou velmi snadno přehlédne. Ceremonie není jen noc, během které se vypije medicína. Je to malý výřez z mnohem větší kultury a z celoživotní cesty člověka, který ji vede. Pokud chcete vidět, jak tento přístup vypadá v našem prostředí v ekvádorské Amazonii, můžete pokračovat na stránku ayahuasca pobyt v Ekvádoru nebo si přečíst podrobněji, jak u nás probíhá ayahuasca ceremonie.